První díl Vrah je v každém z nás pro mě byl loňskou senzací. Očekávala jsem tudíž to samé od pokračování a mám radost, že můžu konstatovat, že jsem ještě spokojenější. V této knize se podařilo vychytat mouchy té předchozí, ale přesto si zachovala vše dobré. Jan Štoček disponuje neuvěřitelně silnou pamětí, díky čemuž čtenáře snadno přenese do jiné reality, o níž je zrovna řeč. Jeho vyprávěcí schopnosti také nejsou vůbec marné. Základní fakta jednotlivých případů prokládá střípky ze svého osobního života a dřívějších zkušeností, jeho příběhům nechybí ani humor, pokud je na místě, a pár úsměvných vzpomínek. Kriminalista z povolání nám představí celkem sedm případů, každý něčím jedinečný. Nejvíce mi klidné spaní sebral „Vinohradský hrobník“ - děsivý a bohužel skutečný. Ovšem každá kapitola mě dokázala zaskočit. Vypozorovala jsem například, že před takovouto četbou se nesmí jíst (viz vražda bohatého homosexuála), že nestranné soudy nejsou vždy takové, a že ani rodina není pokaždé bezpečné útočiště. Předchozí svazek byl čas od času proložen komentáři a otázkami zločinožroutky Lucie Bechynkové (možná znáte její podcast Opravdové zločiny). Ač jsem si myslela, že mi tento styl bude chybět, opak je pravdou. Popisy případů a vyšetřování jsou tak nepřerušované a to mi vyhovovalo mnohem více. Přesto ale o účast Lucie nepřijdeme, v závěru nás čeká rozhovor s Janem Štočkem, který se ale, za mě, tentokrát nestal nepostradatelnou součástí knihy, moc toho nepředal a i mě zklamal. Shrňme to, milovníci zločinů si přijdou na své, čtenáři non-fiction se silnější povahou taktéž, kniha je to ve svém druhu dokonalá, ale vytknout jí musím zmíněný rozhovor a někdy předlouhé popisovací pasáže.