Nietzsche se v této i předchozí knize věnované řecké kultuře svým způsobem vyznává ze svého obdivu k předsókratovským myslitelům, kteří podle něj představují vrchol řeckého myšlení. Ozvuk „tajemných“ výroků presokratiků, zejména „temného“ Hérakleita z Efesu, i celkové jejich naladění jsou nepřehlédnutelné i v samotné Nietzscheho tvorbě, kterou bez těchto vazeb nelze správně pochopit.