Na počátku svých pamětí Ladislav Fuks říká: "Nejúplněji

jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo

číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud

ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl." Tato slova Jana

Poláčka přivedla na myšlenku napsat příběh o našem

nejzáhadnějším spisovateli druhé poloviny dvacátého století

– Příběh spalovače mrtvol – tak, aby oslovil jak ty, kteří

ho znali, či alespoň četli některé jeho knihy, tak i ty, co

se s ním teprve seznámí. Vycházel přitom z Fuksových

memoárů, ze vzpomínek pamětníků, z pozůstalosti v Památníku

národního písemnictví. Inspiraci hledal v autorově

životě a pronášel je jeho slovy, tak jak jsou zachycena

v rozhovorech, a slovy literárních hrdinů jeho děl. Napsal

příběh o člověku, který vstoupil do svého díla. V druhé

části knihy pak čtenářům přibližuje cestu k pramenům

svého vyprávění a hledá odpovědi na otázky, které v něm

vyvolává znepokojivé Fuksovo dílo.