Podobně jako ve Velké biskupovské noci jsou to verše převážně milostné, smyslné, dá­vající „ochutnat tajemný vnitřní pohyb“, tentokrát v nich ale žena leží spíš už jen „se svým pomíjivým tělem“; zatímco ten v dál­ce „vyvolává fotky“, ona zapisuje. Historii svého těla, které bylo hněteno a jitřeno, rozdíráno i laskáno, píše dějiny svého bři­cha, „připravená vydat ti (jeho) tajemství“. Její „muž, Viking, don Vítor“, kouřící, nahý, zahalený do záclony, je totiž – sochař. So­chař, který zároveň s hlínou ve svém suterénním ateliéru formuje a proměňuje její tělo, jež se vposledku „pokryje strže­mi a propastmi“. Tereza jako by najednou chtěla být ve svých textech i v životě hravá stejně jako on… Těžko se však ubránit do­jmu, že namísto plnokrevně zachycených bezstarostných časů trčí z té „hostiny roz­koše a lásky“ úzké kosti „vykuchaného rybí­ho těla“. Během hry se přízračně „kyčlemi (kostry) prodere bílá labuť“.