EN
 Pátrání po rodinném tajemství pohřbeném kdesi v Sudetech

Pátrání po rodinném tajemství pohřbeném kdesi v Sudetech

Mladá autorka Jana Poncarová napsala svůj třetí román – a jeho hrdinky se vydávají na cestu po zapomenutých krajích i zasutých vzpomínkách.

Spisovatelka, novinářka a copywriterka Jana Poncarová ve svých románech s oblibou popisuje osudy silných hrdinek. Po bestsellerech Podbrdské ženy a Eugenie nyní přichází s románem Alžběta a Nina. V něm se mladá žena se svou babičkou vydají po stopách vlastní rodinné minulosti a v prostředí divokých Sudet začne ožívat jedno dávno zapomenuté drama.

Jana Poncarová ve své nové knize definitivně potvrdila, že patří mezi výjimečně talentované české spisovatelky, které autenticky zpracovávají bohatý vnitřní svět postav i pohnuté historické události. O spisovatelských schopnostech autorky svědčí i jeden z mnoha pozitivních čtenářských ohlasů na její druhou knihu:

„Nádherný příběh. Jsem pamětnice a jako bych květnové dny v Plzni prožila znovu.“

Ukázka z knihy:

Mezi holým křovím se od severu protahoval vítr a téměř neslyšně pohvizdoval. Nina si stáhla bundu z pasu k bokům a zachvěla se chladem. Beze slov minuli rampu, která se tiskla k zadní části obchodu. U zábradlí s popraskanou cihlovou barvou přešlapoval vousatý muž s cigaretou v ruce. Díval se na ně prázdným pohledem, jako by sledoval nezáživnou scénu v televizi. Na pár vteřin se pro něho stali zpestřením. Vmáčkl je do svého dne mezi snídani, cigaretu, oběd, cigaretu, rehabilitaci, cigaretu, kávu s cigaretou, večeři a cigaretu.

Prošli kolem vrátnice. Nina zahlédla ženu, jež stoupala po schodech a nesla tašku, jejíž obrysy prozrazovaly ostré hrany dóz a krabiček s jídlem vonícím domovem. Lidé ze skutečného světa procházejí branou léčebny s plnými taškami a domů odnášejí prázdné krabičky. Jednou, po pár měsících nebo letech, k nim přibalí i košile, doklady a peníze, které nemocní nestačili utratit za kávu z automatu.

Nina se zastavila na schodišti, jehož pravou stranu zdobily dvě nazelenalé koule. „Vidíš?“ ukázala prstem na nápis, z něhož byla vidět jen dvě úvodní slova. „Dřív budově říkali ozdravovna, ne léčebna. Zajímalo by mě, kdy se rozhodli pro tak hloupou změnu a vzali lidem naději, že se uzdraví.“

NAPIŠTE NÁM