Albatrosmedia.cz - knihy, internetové knihkupectví
EN
Ohromující válečný román plný naděje, který vznikl podle skutečného příběhu

Ohromující válečný román plný naděje, který vznikl podle skutečného příběhu

Když bylo Georgie Hunterové patnáct let, dozvěděla se, že její předkové patří k těm, kdo přežili holocaust. Neuvěřitelný příběh své rodiny se nakonec rozhodla zpracovat ve svém debutovém románu – a jeho vznik doprovázelo náročné pátrání.

Píše se rok 1939 a členové rodiny Kurcových se snaží vést normální život. Stíny války však zahalují i jejich město, a tak jsou nuceni rozprchnout se do různých koutů světa. Dramatický útěk ze země, pracovní lágry i každodenní skrývání židovské identity – to vše najdete v historickém románu Měli jsme štěstí, který podle skutečného příběhu svých předků napsala americká autorka Georgia Hunterová.

Ta během svého pátrání v rodinné historii postupně odhalila fascinující příběhy, které se odehrávaly na pěti kontinentech. Nyní je můžete prostřednictvím její debutové knihy poznat i vy: osud zavede románové protagonisty do pařížských jazzových klubů, na pobřeží Severní Afriky, do nejbrutálnějšího vězení v Krakově i do sibiřských gulagů. Tváří v tvář nejhorším okamžikům 20. století se však ukazuje, že lidství dokáže přežít i v těch nejtemnějších časech.

Ukázka z knihy:

Neměl v plánu zůstat celou noc vzhůru. Počítal s tím, že z kabaretu Grand Duc zmizí kolem půlnoci, aby urval alespoň pár hodin spánku na Gare du Nord, než mu pojede vlak zpátky do Toulouse. A teď – pohlédne na hodinky – je skoro šest ráno.

Takhle s ním zamával Montmartre. Jazzové kluby a kabarety, davy Pařížanů, mladých a vzpurných, jejichž ducha nezlomí nic, dokonce ani hrozba války – to všechno dohromady je prostě omamný koktejl. Dopije koňak a vstává, ale musí přemáhat pokušení zdržet se alespoň ještě na jednu sérii; určitě pojede i nějaký další vlak. Když však pomyslí na dopis zastrčený do kapsy kabátu, zatají se mu dech. Měl by už jít. Vyzvedne si převlečník, šálu a čepici, dá svým společníkům adieu a proplétá se mezi zhruba tuctem stolků stále ještě zpola obsazených hosty klubu, kteří kouří gitanky a pohupují se v rytmu songu Billie Holidayové Time on My Hands.

Když se za ním zprudka setrvačností zavřou dveře, Addy se zhluboka nadechne a vychutnává si čerstvý vzduch, který syrově chladí v plicích. Náledí na rue Pigalle začalo tát a ulice vydlážděná kočičími hlavami se třpytí jako kaleidoskop šedi pod pozdně zimní oblohou. Uvědomuje si, že bude muset přidat do kroku, pokud má stihnout vlak. Když se otočí, zahlédne ve výloze klubu svůj odraz. S úlevou konstatuje, že ten mladík, co na něj zírá, vypadá navzdory probdělé noci vcelku reprezentativně. Drží se zpříma, kalhoty stažené řemenem vysoko v pase mají pořád ostré manžety i puky, tmavé vlasy jsou bez pěšinky úhledně sčesané dozadu tak, jak to má rád. Uváže si šátek ledabyle kolem krku a vykročí k nádraží.

NAPIŠTE NÁM