ano… miluju tyhle hlasovky. Každá je jiná, ale všechny mají neskutečnou sílu. Zemička je další skvělý kousek do téhle „hlasové rodinky“, která se mi krásně rozrůstá a v knihovně dělá obrovskou radost. Do konce roku mě čekají ještě dvě a jsem strašně zvědavá, kam mě vezmou dál. Zemička je přesně ten typ příběhu, který se vám nevnucuje křikem, ale přesto vás zasáhne hodně hluboko. Gaël Faye vypráví očima dítěte, a právě v tom je ta největší síla – všechno je zpočátku obyčejné, hravé, bezstarostné. Parta kamarádů, bezpečný svět „zemičky“, pocit, že věci prostě nějak jsou a budou. A pak se začnou nenápadně drolit. Líbilo se mi, jak pozvolna se mění atmosféra. Žádný náhlý zlom, spíš tiché praskání vztahů, rodiny i světa kolem. To, co se zpočátku zdá být vzdálené – zprávy o válce, napětí mezi lidmi – se pomalu, ale nevyhnutelně vplíží až do Gabrielova života. A s tím přichází i otázky identity, původu a toho, kam vlastně patří. Bez patosu, bez vysvětlování. O to víc to bolí. Chápu, že tohle nejsou knihy pro každého. Nečtou se lehce, zůstávají v hlavě i v srdci. Ale pro mě je to objev roku. Pokud máte chuť na příběh, který je tichý, silný a dlouho doznívá, Zemička stojí za to.

Země Burundi, město Bužumbura. Africký kus země, kde by se lidé měli hezky, jenže v sousední Rwandě se v devadesátých letech rozpoutalo peklo a vypukla občanská válka. Lidé, kteří dosud žili v klidu a míru se ocitají v každodenním boji o holý život. Gabriel je chlapec, který dosud žil zcela poklidně. Jenže mezi rodiči začalo docházet ke sporům, které ovlivní celou rodinu. Gabriel najednou neřeší jen to, kde si bude s kamarády hrát a jakou zábavu vymyslí na odpoledne. Lidé přemýšlejí, jestli vůbec mohou na ulici, jestli to není moc nebezpečné a každodenní strach se projevuje na celkovém chování všech. Masové vraždění Tutsiů a Hutuů je označováno jako rwandská genocida. Ač trvala pouze několik měsíců, zemřelo dle odhadů na milion lidí a přes 2.5 milionu bylo vyhnáno ze svých domovů. Ač je kniha útlá, tak jsem se s ní hodně trápila. Já se celou dobu nemohla začíst. Příběh jako kdyby po mě klouzal a všechny emoce zůstávaly naprosto skryté. Prostě jsem četla jakýsi příběh z Afriky, kde se odehrávaly strašné věci. Jenže si nedokázal získat mou pozornost. Já těch 176 stran četla snad dva týdny. Pravda, posledních 40 stran bylo poměrně čtivých, ale přesto nejsem s příběhem spokojená. Je to drsné a bolavé čtení, to ano, přeci jen jde o válku, a poukázání na to, jaký dopad má na lidi po fyzické a psychické stránce. Jenže styl, kterým je kniha napsaná, mi nesedl. Moc mě to mrzí, protože obálka knihy je nádherná. Věřím však, že si kniha získá spousty nadšených čtenářů.