Se ztrátou životních rolí i kulis hledá autorka sama sebe v zamlženém zrcadle času. Vrací se do dětství v naději zlatých let šedesátých a dospívání pod tlakem normalizačního lisu. Porodní bolesti sametové revoluce rezonují s těmi jejími. Znovu zažívá akceleraci a entuziasmus porevoluční doby, pro ni zatížený rozpadem rodiny, péčí o matku, ochromenou ztrátou toho nejbližšího, a neustálým tryskem za hyperkinetickým synem. Představení se nachyluje k poslednímu dějství a šikmá plocha jeviště klouže. Chybí role i pointa. I tak se stále těší na to, co přijde. Jen najít způsob, jak ten kus uchopit.