Popisů krize dospívání najdeme

v domácí i světové literatuře bezpočet.

Autoři rozpomínající se ve zralém

věku na tuhle etapu si leccos nevybaví

a něco zas přikryjí nánosem sladké

nostalgie. Povídkový debut Pavla Bušty

je v uvedeném ohledu čestnou výjimkou:

vzhledem k tomu, že jej začal psát

na samém prahu plnoletosti, neměl se

dnes devatenáctiletý autor nač rozpomínat.

Petr, autorovo alter ego žijící

na poklidném pražském předměstí,

v sedmnácti příbězích upřímně a až

klinicky přesně mapuje své fyzické

a duševní zrání poznamenané konflikty

s rodiči, učiteli, vrstevníky… i se sebou

samým. Vyprávění postrádá obvyklý

neduh teenagerských textů – nadutost,

sebestřednost, neschopnost sebereflexe

– a naopak srší vtipem a břitkou ironií.

Puberťák s tváří zarudlou pučícím

akné se v něm dokáže hlasitě vysmát

i vlastním nezdarům, nad nimiž by jiní

možná plakali.