
Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych bejt černoška
Stojíš na nádraží, míjíš ženu, hubenou blondýnu, nasedáš do vlaku, který se rozjíždí… Zatím je všech...
Prostor veliké biskupovské (sic!) noci Terezy Riedlbauchové je jímavě pohanský a láska, jíž je plný, je stejného rodu jako milostný cit vévodící téměř apokryfním veršům Písně písní... Zdá se, jako by tělo a duše byly neoddělitelné a tělesnost začasté určovala tvářnost duše, nikoli naopak. Obcujeme zde se skutečnou, hmatatelnou ženou, jejímiž archetypálními atributy byla vždy noc, temnota a vlhkost... "Vplouváš do soutěsky", "do tmy ses odvážil", varuje milenka svého miláčka a znovu a znovu mu dovoluje, aby do ní couval, jak do břicha matky a ono temné lůno prozářil. Mužské světlo však spíše pouze oslepuje a žena zůstává ve své temné hlubině dál osamocena. Zotvíraná jako dutý kmen stromu, dočerna vypálená žahavým jazykem milencovým.
Uživatelskou recenzi mohou vkládat pouze registrovaní uživatelé
Přihlásit