Bála jsem se jít i do kina. Jelikož jsem v té době pracovala v novinách jako filmová kritička, dost mi to komplikovalo život. Když jsem šla na promítání sama, což se ve městě, kde

vycházely jen jedny noviny, stávalo poměrně často, seděla jsem tam, všechny svaly stažené napětím, a měla jsem co dělat, abychse soustředila na film. Nakonec jsem dospěla k tomu, že jsem

vždycky poprosila vedení kina, aby mě tam zamkli, což udělali,i když to muselo být proti požárním předpisům. Naučila jsem se také vyhýbat se všemu, co nějak souviselos oním znásilněním. Když bylo po všem, když jsem to řekla na

policii, mluvila jsem s doktory a vypovídala před státním žalobcema soudcem a porotou, a když pak toho, kdo mě znásilnil,poslali na dlouhé roky do vězení, přestala jsem o tom mluvit.

To, co se stalo, jsem pohřbila někde hluboko v sobě, conejhlouběji to šlo. Neřekla jsem o tom přátelům. Neřekla jsemto svým dvěma dětem, ani když už byly dost velké na to, aby se

jim to dalo říct. Nemluvila jsem už o tom se svým manželemani se sestrami či s matkou. Řekla jsem jim, a sobě taky, že jsemv pohodě.

Na jedno jsem ale přišla: Možná jsem ten příběh pohřbila, ale mrtvý nebyl. Pohřbila jsem jej zaživa a on tam někde hlubokorostl jako liána z nějakého zmutovaného semene, pokroucený a ošklivý a houževnatý šlahoun. Jak rostl, rdousil ve mně spoustu

dalších věcí, které mezitím měly také růst. Zabíjel moji odvahua radost. Zabil moji důvěru ve svět.