Už dlouho jsem chtěla vyzkoušet některou z knih opětované autorky Heather Morrisové. V době, kdy vyšel bestsellerový Tatér z Osvětimi jsem však byla přehlcena podobnými příběhy a vlastně stále ještě jsem. Z prostředí japonského zajateckého tábora jsem ještě žádnou knihu nečetla, a tak jsem se s nadšením vrhla na tuhle slibnou novinku. Ze začátku jsem měla problém se zorientovat v postavách. Zejména v úvodních kapitolách se objevuje poměrně velké množství postav najednou, kterým se navíc jednou říká křestním jménem a hned v závěsu příjmením. Co mi ale absolutně nesedlo, byl styl psaní. Prvních asi sto stran jsem neustále přemýšlela, proč tomu tak je. Er-formu totiž obvykle preferuju. Tentokrát byl však příběh podán takových způsobem, že si držel odstup a nevyvolal ve mně žádné emoce. Přestože bych se sestrami rozhodně neměnila, nevytvořila jsem si k nim absolutně žádný vztah. Nebála jsem se o ně. Čekala jsem, že mě jejich osud vezme za srdce, ale bohužel se tak nestalo. Někdo by mohl možná říci, že se v knize toho moc neděje a že v dnešní době nás autoři musí čím dál více šokovat. V téhle knize nenajdete drastické popisy, ze kterých nebudete moci spát. Na druhou stranu si nemyslím, že je to něco, co by mi chybělo.  Ony pouze dané události na mě nezapůsobily tak, jak bych čekala. A přitom si dokážu představit, že kdyby stejný příběh byl podán trochu jinak, dokázal by mi zlomit srdce.

Titulek hlásá silný příběh odvahy a přežití z japonského zajateckého tábora a já s ním souhlasím. S autorkou se setkávám poprvé, ale zvěsti o jejích knihách mě neminuly, Tatér z Osvětimi je stále v „pořadníku“. Do této knihy jsem se proto pouštěla s velkým očekáváním, které sice není zcela naplněno, ale alespoň jsem se seznámila s autorčiným, v lecčem jedinečným, stylem vyprávění. Heather Morrisová se tentokrát zaměřila na obdivuhodnou cestu osudu australských zdravotních sester a přeživších z potopené lodi Vyner Brook. Setkáme se s Norou, hudebnicí, která je na cestě za dcerkou Sally zajata Japonci, odtržena od svého muže a zůstává jen se svou sestrou Enou, a se zdravotní sestrou Nestou, která svou výšku kompenzuje velikostí svého srdce. Osudy těchto žen jsou doplněny o mnohé další, jsou psány dle faktů a reálných osob. Velmi se mi líbilo pouto a schopnost žen si vzájemně pomoci v jakékoliv situaci a v krutosti zajateckých táborů, dozorců a přítomné smrti. I v té nejtemnější tmě si našly světlo a když na mě vyprávění hodně dolehlo, třeba i k slzám, tak jen představa té krásné hudby, která hraje větší roli než se může zdát, mě opět trochu vrátila do normálu. Každá žena se mi zaryla do srdce svou sílou. Historické romány jsou oblast, kterou už mám celkem prozkoumanou. Zvykla jsem si proto na násilné scény a utrpení dýchající z jednotlivých stran – to tady ale nenajdete. Ovšem, je to příběh přeživších ze zajateckých táborů, je pln emocí a odvahy, důležitosti sesterství, vzájemné pomoci, ale je podán velmi jemně, strohými a přímými popisy. Osobně jsem se s tímto moc nesžila, ale dovedu si představit, že pro mnohé čtenáře je tohle citlivě vykresleno. Občas mi chyběla větší dějovost, ale vlastně mi přijde až nemístné, tohle zmiňovat u knihy skrývající opravdovou minulost. Své čtenáře si tato kniha jistě najde, především pokud nemáte rádi surové líčení. Díky tomuto máte jedinečnou možnost zase nahlédnout o roky zpět a zajistit, že se na minulost nezapomene.