V románu Konec starých časů, který zůstal v rukopise až do listopadu 1989, Jaroslav Žák bez nadsázky překročil svůj stín a vytvořil barevné, mnohovrstevné plátno, zachycující události Února 1948 na malém městě. Autor precizně zachycuje nestvůrné panoptikum bolševického puče, hrůzyplný, avšak zároveň směšný karneval, absurdní hemžení doprovázející politický převrat, aniž by rezignoval na svůj vytříbený vtip a pověstný smysl pro humor. Jeho zábavná a přitom hrůzná společenská groteska se řadí k nejzajímavějším dílům svého žánru – lze ji přirovnat k Haškovu Švejkovi či Škvoreckého Zbabělcům.