O své spalující touze zaznamenat bohatýrské historky a průpovídky svého strýce Jožky Slováka, řezníka „masára“ z horňácké Velké nad Veličkou, mi Josef Holcman tolik let barvitě vyprávěl, až jsem získal dojem, že už ta knížka vyšla a já jsem ji dávno přečetl a odložil do knihovny. Takže se divím, když teprve teď vychází. Pochopil jsem, že autor text odsouval, vyprávěl přátelům zas a znova, bál se definitivy tisku. Měl strach, aby živoucí, provokující osobnost strýce Jožky nebyla vnímána jenom skrze výkřiky či pod dojmem množství vypitých slivovic či vína. Nechtěl svému strýci ublížit zploštěním jeho vícerozměrné figury na profláknuté pábitelství či laskavý humor v české literatuře tolik populární. Překročit tento stín je vždycky těžké, zvláště v době, kdy nejsme svazováni ideologickým obrazem vzorného socialistického člověka bez chyb a kdy náš veřejný život je zásobován i z nejvyšších politických kruhů nejrůznějšími takzvaně autentickými historkami a výtržnostmi lidí takřka bez skrupulí. Tragikomická postava opilce, dočasně se motajícího nad korunovačními klenoty Pražského hradu, je pouze truchlivou, nechci říci poeticky, třešinkou na dortu, spíše štamprličkou becherovky v českém guláši. Jakoby symbolizoval to malé, nízké a odpudivé z čecháčkovství.

Strýc Jožka Josefa Holcmana (jehož rodinu velmi dobře znám i s nejrůznějšími výhonky) zase to nejlepší z horňácké tradice. Furiantskou hrdost „majstra“ svého řemesla s nečekaně pohotovým až drzým humorem. A taky osobní statečnost, se kterou s nadhledem a jistou dávkou proletářské poezie dával najevo těm (ne) a (všeho) schopným, co mu mluvili do jeho masárského řemesla, co si o nich myslí. Mám tušení, že se ta kniha měla původně jmenovat Balada o řezníkovi nebo také Chvilka poezie. Asi to bude všechno dohromady. Ale možná i cosi víc než rentgen plic, na jejichž těžké onemocnění Jožka Slovák umřel. Bude to skrze osud, povahu, krajové zakotvení, vášnivá zpráva o svérázné a originální duši. Stejně jako masár Josef Slovák vášnivě vdechoval s kouřem ze smrtonosných cigaret všechny rozkoše života, aby je plnou parou, jak mašina, vypouštěl nakažlivě kolem sebe.

Masári, masári, co děłáte,došła sem na maso, nesekáte.Došła sem na maso, na jelení,masár aj s masárkú doma néni.

Masári, masári, co děłáte,došła sem na maso, nesekáte.Došła sem na maso, na telecí,masár aj s masárkú sú na peci.

Břetislav Rychlík (duben 2015)